Je zajímavé, kolik věcí se souběžně děje, aby se pak v jednom okamžiku spojily v jednu a ukázala se konkrétní podoba. A někdy je víc těch NE než těch ANO. A pomocí mnoha NE se nakonec to jedno ANO ukáže. A přesně takový pocit mám z tvorby prostoru Propojeni v Naději. Na začátku byla touha se propojovat, která ale neměla konkrétní podobu. A tento stav na můj vkus trval fakt dlouho. Jsem střelec a přešlapovat z mého pohledu měsíce na místě a čekat, až se to v té hmotě vyloupne je skutečná výzva. Na druhou stranu je to jako objevná cesta k tomu, jak lze něco tvořit ještě úplně jinak než dosud. Pojmenovala jsem si to pro…